writing.

Všude je plno hlupáků.

24. ledna 2013 v 20:56 | D. o. p. e.
Ouu, trošku jsem na to tu pozapomněla. Ne že bych neměla čas, ale spíš sem neměla psát o čem. Každodenní rutina mi přišla o ničem.Vstanu, najím se, jdu na bus, ve škole spím, příjdu dom, najím se, spím, píšu si s Hubertem, kouknu na sex ve městě, jdu si lehnout, myslím na sex a jdu spát.

Noo, že by to teď bylo lepší se teda říct nedá.

Rozhodla jsem se Hubertovi nerozvážně napsat, že "sem novej člověk", že na něj nebudu žárlit, že mi bude úúúúúpně jedno, kde,kdy a s kým bude. No a on "souhlasil". Ne úplně, ale v určitejch věcech jo. Že to bude lepší pro nás oba. Nebudu mít zbytečně brouka v hlavě.
Před spaním jsem litovala. Já vím, že jiná nebudu. Že prostě na jeho bejvalou lásku žárlit budu. Řekla jsem mu pádnej důvod proč to začalo. Uznal, že to tenkrát přepísk....A bla, bla, bla....

Ale víte co? Druhej den jsem byla ráda. Jak chce. Nikdy jsem mu důvod k žárlení nedávala. Ne že bych teď na just začala, ale nebudu se teda omezovat. Nebudu omezovat psaní s mým nejlepší kámošem. Předtím mi to bylo vůči Hubertovi takový blbý, aby mu to "nevadilo". Ale teď, nemůžu to nazvat volný vztahem, to vůbec, ale teď, když to je "bez žárlení", tak sem se vrátila do starejch kolejí. Chybělo mi to. Jiřka mi chyběl. Chybělo mi večerní psaní o tom, jak jsme oba nadržení. Kdo nás štve. Co máme za problémy..... Prostě, ačkoli je to trošku divný, že se vidíme jednou do roka, ale je to můj nejlepší kamarád a i přes tu dobu, co jsme na sebe trošku dlabali to tak i zůstalo. :-)
P.S.: Žárlím na Huberta furt, jen to nebudu dávat najevo. A pak, až zase někdy praskne mu to dám všechno pěkně sežrat!! Muhehééé, jsem hnusná, já vím.


Chtěla jsem toho napsat víc, ale každej mě otravuje a nemůžu se soustředit na debatu. Někdy to dokončím...

Matematika je jediný způsob, jak se zbláznit.

13. ledna 2013 v 11:00 | D. o. p. e.


Zjistila jsem, že mi vyhovuje psát článek na blog jen jednou týdně. Alespoň mám psát o čem.

Zítra mě před hodinou čeká DŮLEŽITEJ test z matematiky. Z poslední písemky jsem dostala dvojku (tleskejte mi, hrajte famfáry, tři dny se radujte!!) a teď mám známku nerozhodnou. Kurňa, to by bylo něco, kdyby se mi podařilo mít vysvědčení bez jediný čtyřky.... Budu se snažit. Dneska se na to musím pořádně kouknout, včera nebyl čas.
Nebyl čas...
Byl by, kdyby Hubert nemusel řešit zase kravinu. A hlavně, že dva dny před tím jsme si oba řekli naše špatný vlastnosti a první, co jsem mu vyšetla, bylo: "Víš co mě štve nejvíc? Že ty všechno moc řešíš, kvůli každý kravině na mě vyjedeš,". Celkem sranda, uznal to. Ale bylo to houby platný, včera mě zas sjel jako malou holku. Jenže dámy, začínám bejt tvrdá holka od tý hádky před Silvestrem. Měla jsem tisíc argumentů a byla jsem nad věcí. Žádný slzy, ŽÁDNÝ!!
Pak, když se situace uklidnila a dokázali jsme se bavit jako normální lidi jsme naznali, že do budoucnosti to budem mít těžký. Ani jeden nechceme povolit ať se děje, co se děje. Stojíme si oba za svým názorem, kterej nehodláme měnit. Noo, bude to jednou veselý.
Pak, už ani nevím jak jsme se k tomu dostali, jsem mu řekla, že by na některý věci mohl přijít sám, co bych třeba chtěla. Nechci si o všechno říkat, jsou věci, u kterejch by měl přebrat iniciativu on.
Jsme spolu plus, mínus rok. A já stále ani netuším, jak jeho rodiče vypadaj. Nikdy jsem u nich nebyla. To chápu, předělávaj barák a taky bych do tuny prachu návštěvy nevodila, ale.... Mě nejvíc zaráželo, že se ani nezmínil, KDY bych je poznat mohla. A právě tuhle mi dal brouka do hlavy jeden známej. Ptal se mě, jak s jeho rodičema vycházím. Neměla jsem co říct.
"Neznám je,"
"A jak dlouho spolu jste?"
"Dá se říct, že přes rok,"
Neřekl nic, ale ten pohled mluvil za vše.
Nemusím u nich být každou neděli na obědě, to opravdu nevyžaduju, ale stačil by mi jenom náznak. Hubertovi to došlo. Nevím, možná se cítím i trošku trapně, že jsem to vytáhla, že se jim cpu do rodiny, ale přece jen po takový době bych mohla alespoň vědět, jestli je jeho táta brejlatej, plešatej s pivním pupkem... Asi jsem staromódní.

Sex je pro všechny.

6. ledna 2013 v 16:30 | D. o. p. e.

Jak já tuhle skupinu miluju. Ale jak... Dostat pusu od nich, dotknout se jich, vidět je z dálky....

Začala škola a den co den mě bolí hlava. Klasika. Sere mě to. Jsem nevyspalá a protivná. Jediný, na co přes všední dny dokážu myslet je to, až padne pátek 2 hodiny odpoledne a mě se zase uleví. Opadnou mi všechny starosti spojený s tím ústavem.
Zítra po mě chce Bagřina (naše učitelka), abych si šla před vyučováním napsat matiku. Jen na to pomyslím a je mi na zvracení. S matematikou jsem vždycky bojovala. A teď jsem měla ještě týden praxe, takže jsem z látky chytla jenom začátek. Je to zbytečný tam vůbec na tu půl sedmou jezdit. Ještěže jsem si to domluvila s tatem, protože čekat dve hodiny s bezďákama na nádraží, tak mě asi mrdne.

Včerejšek s Hubertem byl krásnej. Zas se 14 dní neuvidíme. I z týdle myšlenky se mi dělá poměrně nevolno. Snažil se mi vysvětlit ty logáče. No... Byl na tom asi tak jako já. Skončilo to tak, jako vždycky. V posteli. Heh, kde jinde, když mám tak malej pokoj, že v něm můžu mít jenom tu postel. To, co jsme na konci probírali a následně hledali na Arnoštovi snad nemůžu ani říct. Bože, bože, my jsme takový hovada!
Postěžovala sem si mu. Vypadá to, že ségra bude podávat žádost o rozvod. My dva nic nevyřešíme, ale on je jedinej, kdo mě teď poslouchá, když něco říkám.


Dneska na nějakej sloh prdím. Píšu jen proto, že zatím stále žiju. Jdu se "učit". No, možná se jdu učit...

„Když popíjíme, starosti podřimují.“

1. ledna 2013 v 23:51 | D. o. p. e.
Dávám do titulků citáty, jak originální.

Celou neděli jsem probrečela. Chytli jsme se kvůli sobotnímu večeru, kdy jsem byla s jeho kamarády na koncertu. Že jsem byla ke konci zamlklá. Tak jsem mu slušně, ale narovinu řekla, že se není čemu divit, že si tam občas připadám jak vetřelec. Že sem tam nemám co říct, a to můžu bejt ukecaná sebevíc.
Špatně si to vyložil.
Že se ke mně chovají dobře a že mě neodstrkují. Pozor! Neřekla jsem proti nim slovo, já ty lidi už za ten čas mám ráda a cejtím se s nima dobře. A neodstrkují mě, to je pravda. Ale když se baví půl večera o lidech, který neznám tak....
Ta hádka měla etapy. První jsem ukončila slovy "Promiň, že vůbec dýchám!" a šla jsem se projít. Další nastala asi hodinu poté, co jsem přišla. Hubert se mnou přestal komunikovat. Že mi toho řekl tolik. Že se ve mně nevyzná. Že se snaží, abych se tam cejtila dobře. Prostě to je jenom můj boj. Pak to vypadalo, že se to lepší. Řekla jsem mu, že na ten Silvestr nepřijedu. Že tam nehodlám všem kazit zábavu nějakou vypjatou atmosférou. To řekl rázný NE, ať přijedu (že tam jít nemusí). A třetí, ta poslední skončila slovy z jeho strany "Víš co, tvař se na mě jak chceš, měj si nálady jaký chceš. Já vůl se prostě už nebudu starat".
Od desíti do půlnoci jsem seděla na posteli, přemejšlela a brečela. Šla jsem si lehnout za mamkou, nechtěla jsem být sama. Tý sem ale neřekla ani slovo. Nerada o sobě mluvím, proto je mi líp, když se tady můžu vypsat.
Ráno mi psal smsku, že kdy přijedu. Kdyby nebylo mý nejlepší kamarádky Jiřinky (je to kluk!!), tak bych nejela. On mě k tomu prostě dokopal, že to musíme nějak vyřešit. A ať si zbytečně nekazíme nejlepší den v roce.
Dobře, rozhodla jsem se jet. Ovšem nálada mě přešla, když jsme si neměli to ráno o čem psát.
A to, že jsem nechtěla jet tuplem jsem zjistila asi hodinu před odjezdem, kdy mi psala kamarádka, že se na mě těší a že se snad s Hubertem udobříme. Ptala jsem se jí, kdy jí to řekl. Seděl v hospodě, ale jakože o ničem nevím. Že pro mě tam není. Heh.
Ale jo, jela jsem. A taky jsem se před vratama rozhodla, že to nebudu vytahovat, že budu dělat, jako by se nic nestalo.

Když jsem ho viděla, jak tam sedí a drží mi místo, tak jsem znejistěla. Neveděla jsem, jak se mám tvářit, když den předtím jsme na sebe štěkali jak koně. Zvládla jsem to. Nadhodila jsem téma, a on se chytnul. Pak jsem se bavila i s ostatníma, aby viděl, že když mám o čem mluvit, tak mluvím!
Dala jsem pivko, pár panáků, zábava se začala rozjíždět. Hubert to nadhodil. Že ho to v sobotu mrzelo. Pak mi i jeho kamarád říkal, že mu brečel na rameni, že ho to vzalo. Sám se mi přiznal. Tuhle kapitolu jsme uzavřeli. Oba jsme si řekli, že i kdyby to byla sebevětší hádka, nemohli bysme od sebe jít.
Večer byl parádní. Všici jsme se vožrali do nepříčetnosti. Normálně moc nepiju, ale Silvestr, na ten si to dopřát můžu, a kór, když tohle byl první pořádnej.
Nechyběl trapásek, kterej budem mít na talíři do příštího roku. Šla jsem do koupelny zapít prášky a Hubert se rozhodl, že mě tam znásilní. Muhehe. :D Padla jsem do vany. Pustila jsem na sebe sprchu. Vyštrachala jsem se ven, ale on nedal pokoj. Ahhhh, ahhh. No, a v tom nejlepším nám tam blbec vlezl.
Všichni z toho měli druhý Vánoce. A už to každej začíná přibarvovat. Ale tak co, my z toho těžkou hlavu nemáme. Je to přirozený a sranda musí bejt.
Nic zvláštního se nedělo. Jen se pilo a byla dobrá zábava.
A pak v jedný chvíli i slzy. Jeden jeho kamarád se mnou mluvil a pak mě z ničeho nic políbil. Ten vyletěl jak rozzuřenej bejk. Já jsem nevěděla, co mám dělat. Chopil se mě jeden z kluků, že to bude v pohodě. Ať se nebojím. Tři kluci Huberta odtrhávali (není to žádnej obr), ale měl sílu jak tur. Vypadalo to škaredě, fakt jsem se bála, že mu ten ksicht rozkope. Svýmu nejlepšímu kamarádovi. Já jsem tam seděla, kamarád mě objímal, tekly mi slzy. Pak někoho napadlo konečně něco rozumnýho, než se tam rvát. Řekl Hubertovi, že by měl jít spíš za mnou, že sem z toho špatná. Nakonec ho pustil a přišel. Ptal se mě proč brečím. Je to přirozený. Přišlo mi to líto hlavně proto, že to je jeho nejlepší kamarád. Sice po něm ještě hodinu řval, ale nakonec se vše v dobrý obrátilo. :-)
Možná nám ta hádka hodně pomohla. Vyříkali jsme si co jsme potřebovali a je to celkově teď takový lepčejší. :-)

Huuuuu, dnes jsem se nějak rozepsala.

Najdi si holku, měj ji rád, miluj ji, šukej ji...

28. prosince 2012 v 20:14 | D. o. p. e.
"Nechte vítr vát, nechte chóry znít, každej máme svý hymny vítězný.
Nechte vlajky vlát, vždyť je máte ctít, každej známe svý barvy vítězství."
Ano, příprava na zítřek. ♥

Nechápu to.
Včera si Vám tady na něj stěžuju a opět, když jsme spolu bych se nejradši propleskla. Nevím proč je to mezi náma zlý jenom, když sme na facu. Ne vždycky, většinou po tom, co se dlouho nevidíme. Sere mě to, sere to i jeho. Jenže to je prostě věc, co se nezmění. Zatím.

Jeden kamarád, ten, se kterým jsem byla na tý benzínce nadhodil téma, že Hubert začal dost chlastat. Nevím, asi si na mě dělá furt zálusk (to tady bylo dvakrát, poprvý mi dal kytku, asi v šestý třídě, po druhý bez kytky, ale s Hubertem se o mě pral, to tak dávno není).
Hubert, kurnik, teď sem málem napsala pravý jméno, se od tý doby, co je se mnou, s takovou semetrikou (heh) dost změnil. Předtím pil jak duha (klasickej metloš, no), pak poznal tako boží slečnu, která teda jeden čas mohla bejt nazývaná alkoholkou (klasická punkerka). Jenže pak se ti dva NAPROSTOU náhodou dali ohromady. O tom, jak sme se my dva dávali dohromady bych mohla napsat knihu, nebo alespoň hodně obsáhlou povídku.
Jenže tu "klasickou punkerku" to jednoho dne taky přestalo bavit, lejt do sebe víkend co víkend ty splašky. A on to taky nepotřeboval. Jsem ráda. Nelíbí se mi ty páry, kdy je jeden vožralej víc než druhej.
No, ale teď jak sou ty svátky tak sem si taky, stejně jako kamarád všimla, že je každej den u "Tří Ká". Zmínila sem se, že se mi nelíbí, když kluk sedí den co den v hospodě. Nevím jak to přebere. Doufám, že po novým roce se to vrátí do zajetejch kolejí.
Nevadí mi, že si dou v sobotu s kluka na tři, ale to, že je tam teď od soboty každej den a NEMUSÍ bejt opilej se mi hnusí. Asi proto, že když sem byla menší, tak jsem za tohle otca nesnášela.
Taky počítám, že se na Silvestra zlískám jak hovado, ale to je prostě jednou za čas.

"Vždyť už lásko, svý perly máš, tak proč padaj a měněj se v slzy"

Nevím jestli jsem udělala dobře, že sem teď zas scházím s klukama. Karloš v tom vidí asi zas něco víc. To je tak vždycky. Půl roku mi nenapsal, a teď, jak sem s nima byla jeden den mi zas "nezbavím". A že až budu chtít jet zas, ať se vozvu. Ale tentokrát, tentokrát to neukončím. Jsem ráda. To jsou jediní kamarádi, co na mě maj čas vždycky.
Hubertovi to očividně nevadí, nebo se zatím nezmínil, tak co bych měla sedět doma. To fakt budu radši dvakrát do tejdna pít v kotelně pivko a probírat pičoviny, o kterejch bych normálně nemluvila. Možná mu to nevadí, protože nemá žárlit na co. Karloš je sice prachatej, ale opravdu to můj typ není. A on to chudák musí vědět. On není typ žádný holky. A Dejva... Néééééééé. Ten je mega divnej. :D

Přemejšlím, že vás někdy časem poctím příběhem ze života. Zavzpomínala sem na srpen a usmívám se jako měsíček a hnoji. Na jednu stranu to je hrozně romantický, na druhou dost směšný. :-)

jsem asi ****

26. prosince 2012 v 23:47 | D. o. p. e.
Padly na mě deprese.
A to normálně depky nemám.

I když, tohle je ve mě už dlouho. Od tý doby, co má "nejlepší" kámoška nemůže překousnout to, že jsem s Hubertem. Od tý doby, co má hodně dobrá kamarádka má kluka, bez kterýho nehne prstem a stává se z ní nesvéprávná ********. Od tý doby, co jedna známá, se kterou se dalo chodit ven, se stala kurvou. Každej tejden je s někým jiným... Jooo holka, to podáváš teda výkony. Od tý doby, co má kamarádka, se kterou sme byly největší průseračky na základce, si dovedla do baráku třicetiletýho dědu. S ní se teď můžu bavit akorát o tom, jakou barvu fasády si maj dát. Od tý doby, co jsem zjistila, že moje kamarádky z vedlejší vesnice sou vychcaný jak mraky. Maj mě rádi, co si budem nalhávat, je se mnou celkem prdel. A já kráva sem za nima celý léto dojížděla. To byly spokojený. Ale ony se za mnou nestavili ani jednou. A jsou to blbý 3 kiláky...

Můj Hubert je teď vlastně to jediný, co mi zbylo. Jsem hodně uzavřenej typ a nerada o sobě mluvím. Jeho to štve, mě taky, všechny to štve.
Dneska sem teda kápla božskou. Možná sem mu chtěla taky trochu naznačit, že by se mi mohl teď, když je po dlouhý době doma, víc věnovat- Nevím, možná mu došlo, že to bylo mířeno z velký části na něj. Postěžovala sem si mu, že mě nebaví sedět furt sama doma. Že se bojím léta. Jestli to takhle bude i o letních, tak mi hrábne.
Zkazila sem mu tím den. Opět. To je teď má parketa. Kazit lidem náladu.
Nevím, proč bych mu měla psát, ať se staví. To je snad automatický! Navíc to nechci z jednoho prostýho důvodu. Je mi to blbý. Teď, snad po 3 měsíce sem u nich nebyla ani jednou. V zimě se tam nemám jak dostávat. Tam jo, ale zpátky ne. Spát u nich nemůžu. Až po novým roce, co jim dodělaj barák. To chápu. Ale myslím si, že po 9 měsících mě k nim aspoň jednou vzít mohl...
Jela jsem s kámošema po dlouhý době na benzínku. Jen tak, na kafe, já na čokoládu, neb kafe nepiju. Bylo to dobrý. Předtím jsem ještě jezdívala s kamarádkou, ale ta se teď lidem straní.
Bylo to celkem fajn. S klukama se cejtím líp. A nevadí mi, že sme půl hodiny probírali funkci motoru, čemuž absolutně nerozumím.
Hubertovi sem to oznámila. Další věc, co mě celkem zaráží... Nevím, jestli sem piča, že chci aby žárlil, ale chci. Osobně nevím, jestli bych byla jen tak v klidu, kdyby mi oznámil, že jede s nějakejma kamarádkama na kafe. Stalo se to jednou, na začátku našeho vztahu. Jel s kamarádkou na kolo. Ani mi to neřekl. Dozvěděla sem se to až 2 měsíce potom. A pak se lidi divte, že na tu holku žárlím... Ale to jsem odbočila. Ano, sem tam by potěšilo, kdyby se nějak projevil.
Jednou, když sem byla na jedný akci sama, tak mě tam začal vohrabávat jeho kámoš. Bylo mi to krajně nepříjemný. A co si budem povídat, po tom, co se na moje patnáctiny stalo je mi z tohodle hodně špatně. A on to ví.
Řekla jsem mu to. Myslela sem si, že konečně. A on mi pak řekne: "Tak sem se s ním o tom bavil. Furt se mi omlouval, a slíbil že už se to nestane. Celej večer za mnou chodil, že se omlouvá, tak mu řikám, v pohodě, zas se tolik nestalo,".
Zas se tolik nestalo... Co si mám pak jako myslet. Nevím, nepříjde mi normální, když se mi cizej kluk sápe po kozách, drží mě vší silou....
Teď to možná zní, že je, jak bych to řekla... Že se divíte proč s ním sem. To tak ale jen vyzní. Miluju ho. Ve skutečnosti sem s ním nesmírně, až na nějaký "úlety" šťastná. Ale tohle sou prostě věci, co mi "vadí". A jelikož teď nemám pořádnou kamarádku, tak se z toho chci vypsat.
Nám to v podstatě klape bez chybičky. Sem tam se rafnem, jak tuhle. A sem tam mám takovou náladu, že si tyhle nedostatky moc beru. Asi je chyba ve mě. Sem přecitlivělá. Sem paranoidní. Sem divná....

Maminko, tatínku, rodino... děkuji!

24. prosince 2012 v 23:38 | D. o. p. e.
Překvapení na nejvyšší úrovni. Nevím, jak jinak bych se vyjádřila.
Celou dobu mi tvrdili, že peníze nejsou. Že ten notebook, kterej mi slibujou tři roky, opět nebude. Začínala sem tomu věřit.
Na Vánoce jsem se netěšila a názor neměním. Čím jsem starší, tím míň jsem na ně nadržená. Ale to, že tam dnes můj Arnošt, sem divná, ale věci si pojmenovávám, byl, mě neskutečně odrovnalo. Rozbrečela sem se. Babička brečela se mnou. Mamka do toho neměla daleko.
Totok stručně ke štědrýmu dni.

S Hubertem sme moc nepokročili. Nehádáme se, to je pravda. Ale. Nedořešilo se to. Nic mi neřek na mou včerejší výčitku, že je místo se mnou v hospodě. Dobře. Chápu ho. Prostě sem měla pravdu, tahle výčitka byla na místě a on na to nemá co říct. Muheheee, konečně. Konečně umím bejt i já tvrďák.
Dneska na něj ale už tolik naštvaná nejsem. Ano,mrzí mě to stále, a asi to tak bude pokaždý. Ale vždycky když se vyspím, tak na danou věc koukám jinak.
Zítra by měl přijet. A jestli to opět nevýjde, tak už nebudu příjemná, už ne!
To bylo řečí, jak o prázdninách budem spolu a zatím ani prd. To bylo řečí, jak pojedem na chatu. I to padlo. Silvestr taky nevypadá valně. Chci být u nich ve vesnici, protože tam ty lidi znám. Ale on chce jet za hranice, neb u nich je nuda (minulej rok si nestěžoval!). Já zas do města nechci. Bude kurva silvestr, chci si ho užít s ním a kamarády někde, kde budu moc i já pít. A ne ve městě, kde budou na každým rohu benga....
Zas sem se rozvášnila. Sklidním se na Světácích.

again. again. again.

23. prosince 2012 v 20:53 | D. o. p. e.

Je to zas tady. Bohužel. S Hubertem(nejmenuje se tak, ale chci být trošku tajemná) sme se zase rafli. A nejvíc mě sere, že to je opět kvůli kravině. A opět na facebooku. Ta stránka je fakt zlo.
A zase jsem to vyprovokovala já. Proč? Sama nevím, prej ironizuju. Jenže jak se v tý haldě písmen, ve který se nedá vyčíst jediná emoce, mám sakra vyznat. Jak já mám poznat, co je a co není myšlený vážně. Nééé, fakt...
Pustil se do mě už minule, ale držela jsem jazyk za zubama.
Mně nikdo nebude odsekávat. Mně ne! Dneska to prasklo z obou stran.

Hubertova strana:
Nejsem ve svý kůži.
Vadí mu, že mu nevěřím, co mi říká.
Nejsem dnes komunikativní.
Není to ta písnička co normálně.

Mé vysvětlení:
Ve svý kůži jsem byla až do chvíle, co se začaly řešit kraviny.
Ano, nevěřím mu to, co mi dnes řekl. Když vím, jaká byla jeho minulost, tak tomu člověk může jen těžce věřit.
Ano, nejsem dnes komunikativní. Netuším proč, možná od tý chvíle, co mi oznámil, že není ve svý kůži. Nechci ho teda zbytečně zatěžovat nějakejma sračkama, vím jaký to je.
"Není to ta písnička co normálně." NENÍ.
Ve skutečnosti jsem neuvěřitelně nasraná! Přes týden je 30 kiláků ode mě, vidíme se jednu noc o víkendu. Ani to kolikrát ne. A teď, teď, když vím, že celej den seděl na prdeli, nic nedělal a teď šel do hospody se cítím rozhořčená, že nejsme spolu. A kor po včerejšku, kdy mi před spaním psal, jak mu neskutečně moc chybím a těší se, až budem spolu. Hmm.
Asi je to moje chyba. Asi jo...
 
 

Reklama
Reklama